Proč zrovna Dalton?
Také si kladete stejnou otázku?
Podstatou Daltonské výuky je připravit děti na život v "pracovní džungli" a to tak, aby v ní obstály dle svých schopností a získaných dovedností.
Dnešní život, je příliš dravý na to, aby v něm obstáli ti, kterým je vše jen předkládáno a oni plní jen něčí příkazy, pracují jen s návodem na řešení problému, rychle se nepřizpůsobí aktuálním podmínkám....
Dokud je pod svými křídly chrání škola, jsou přesvědčeni, že vše zvládají, ale realita je brzy a často nepěkně probudí.
Najednou zjistí, že se v hluku nesoustředí, nejsou schopni se dívat na problém i z jiného úhlu, neumí rychle reagovat....
Stále na něco čekají a ono to, bohužel, nepřichází....
Škola se pomaličku, ale jistě začíná měnit a určitě k tomu lepšímu.
Je to ovšem velký Obr, kterého ke sprintu prostě nepřinutíte, a proto se musíme často spokojit i jen s tím, že se - krůček po krůčku - vydává na dlouhou procházku .
Já jsem se rozhodla, že alespoň troškou přispěji k tomu, aby se ten Obr občas pohnul i přískokem vpřed.
Zvolila jsem si takový styl výuky, o němž si myslím, že děti, z velké části, na ten dravý život připraví a nebudou si v něm připadat tak ztracené.
Dalton podává nám všem ruku a záleží na každém jednom z nás, zda ji přijmeme a to ne z povinnosti, ale přijmeme ji srdcem.
Přemýšlejme, jak bychom mohli srovnat běžnou školu se školou, která se rozhodla vyučovat podle Daltonského plánu.
V čem je ten zásadní rozdíl?
Proč vůbec něco měnit?
Určitě jste někdy byli u McDonalda, případně jste ho viděli v nějakém americkém filmu.
A zároveň si jistě dokážete představit klasickou italskou restauraci rodinného typu.
Nechte teď před sebou ubíhat školní život dítěte jako dlouhou jízdu po dálnici.
Jaká je ta dálnice?
Většinou rovná, rychlá, okolní krajina nudná bez sebemenšího překvapení.
Máme-li hlad, po přesném počtu ujetých kilometrů zastavíme u jednoho z "McDonaldů", kterých podél dálnice potkáme velké množství.
V každém z nich nás vždy uvítá stejné prostředí, stejně oblečená obsluha...
A copak asi najdeme v nabídce?
Ano, přesně tak.
Naprosto stejné jídlo, které se svým vzhledem ani chutí neodlišuje od toho v ostatních "McDonaldech".
Prostě nikde žádné překvapení, ani očekávání, nikdo nás nenutí přemýšlet nad nabídkou...
Což takhle jednou opustit tu širokou a nudnou dálnici a vydat se prozkoumat vedlejší cesty, které nás k cíli také dovedou, ale příjemnou oklikou?
Nevíme, co nás na nich potká.., ale tušíme, že to může být zajímavé, poučné, dobrodružné...
Máme trochu strach, ale neskutečně nás to láká vyzkoušet.
Sjíždíme z dálnice a začínáme míjet různě velká a barevná městečka, krajina kolem nás se zajímavě mění a po nějaké době nás přepadá hlad a my hledáme místo, kde se zastavit a najíst.
Před námi se objevuje malá restaurace a my se ji po krátkém váhání rozhodneme vyzkoušet.
Vcházíme dovnitř a jsme překvapeni příjemným prostředí, všudypřítomnou vůní lákající nás k objednání těch neznámých voňavých dobrot.
Se svou nabídkou přichází usměvavý číšník, který nám se zaujetím osvětlí tajemství těch zvláštních názvů v jídelním lístku.
Každé z jídel je něčím specifické a láká k ochutnání... , nemůžeme se rozhodnout, a tak využíváme jeho nabídky, vytvořit si vlastní kombinací jídel a příchutí...
Určitě mi dáte za pravdu, že z takovéto restaurace se nám nebude chtít odejít, protože cítíme, že jsme zde vítaným hostem a máme možnost upravit si svou pochutinu podle vlastní jedinečné chuti.
A hlavně!
Nikomu to nevadí a my máme pocit, že o to víc, jsme pro kuchaře cennější.
Cítíme vnitřní zodpovědnost za konečnou podobu svého jídla a pokud se nám ho nepodaří ochutit tak, jak si představujeme, máme na tomto neúspěchu také svůj vlastní podíl.
Nemůžeme tedy říct, ten kuchař je packal...., protože pokud mi jídlo nechutná, mám na tom v tu chvíli stejnou "vinu" jako onen kuchař, který připravoval základ jídla...
A taková je Daltonská výuka.
Nabízí vám možnost účastnit se výuky, ale ne jako pasivnímu žákovi, který ráno jen naladí příjem a nic zvláštního se od něho neočekává.
Právě naopak!
Tady se po vás chce, abyste byli aktivní, abyste svou jedinečnost vkládali do všeho, co děláte... dostáváte svobodu, která ovšem jde ruku v ruce se zodpovědností...
A je důležité si uvědomit, že jedno bez druhého prostě nemůže existovat!
Také si ujasněme,
že tak jako v té italské restauraci nestačí mít pouze kuchaře,
který uvaří, stejně tak ve třídě (v kolektivu),
nemůžete být jen vy (žák či učitel),
který musí vše zvládnout úplně sám...
Jsou tam také ti, kterým záleží na vašem úspěchu, rádi a sami vám podají pomocnou ruku, protože vědí, že společně toho zvládnete mnohem víc a výsledek vaší práce bude o to lepší.
Učíte se komunikovat, spolupracovat...zjišťujete, že svět se netočí jen a jen kolem vás.
Překvapivě objevujete, že i Vy máte světu co nabídnout.
Autor: Andrea Š.,tř.uč.